Náš dnešní přesun začal zásadní otázkou: jet přes Albánii nebo nejet přes Albánii? Navigace ukazovala, že cesta přes Albánii je o 130 km kratší a o necelou hodinu rychlejší, tomu se nám ale nechtělo věřit. V Makedonii jsou silnice strašné a i podle Makedonců mají v Albánii špatné silnice. Bohužel se nám nepodařilo najít nikoho, kdy by v Albánii v nedávné době byl a Míra tam byl asi před 9 lety a z té doby jsou jeho vzpomínky na tamnější silnice tragické, při přejezdu z Černé Hory končila asfaltka kousek za celnicí. Nakonec jsme se rozhodli neriskovat a jak se ukázalo, dobře jsme udělali.  V Řecku začínala dálnice kousek za hraničním přechodem a nepotkali jsme na ní ani auto. Nutno ovšem přiznat, že nebyla moc dlouhá. Ale i silnice první třídy, která následovala, byla velice kvalitní a provoz minimální. Jediným zádrhelem byla nehoda, která u města Ptolemaida silnici úplně uzavřela. Museli jsme se otočit a jet jinudy. To se úplně nepovedlo. Na mapě jsme sice našli silnici, po které by se dal uzavřený úsek objet, ale ve sklutečnosti taková silnice neexistovala, což jsme zjistili, když jsme po 12km narazili na závoru, kde nám ostraha (s podivem hovořící alespoň trochu anglicky) vysvětlila, že dál se staví elektrárna a projet není možné. Potupně jsme se vrátili, zjistili, že silnice je pořád uzavřená, ale zdálo se, že už jsou trosky uklizené, tak jsme se rozhodli počkat. Nakonec jsme čekali ani ne 15 minut. Pak se zase objevila dálnice a tentokrát jsme po ní jeli téměř 100 km. Cesta ubíhala rychle, ačkoliv jsme projeli snad 50 tunely. U města Ioaninna jsme sjeli z dálnice a čekala nás cesta do hor. 

Posledních 30 km ukazovala navigace delší čas dojezdu v minutách než byl počet zbývajících kilometrů. To myslím dost vypovídá o charakteru silnice. Úzká klikatá silnice nás vedla nádhernou krajinou národního parku Vicos. Pár kilometrů jsme s sebou vezli i mrtvého ježka. Ležel mrtvý na silnici a nedalo se mu vyhnout. Bohužel se nám přilepil na podvozek. V serpentínách nebylo kde zastavit a stejně jsme netušili, jak bychom ho odstranili. Náhle jedna ze zatáček končila, dost překvapivě, klenutým velmi úzkým mostem přes řeku. Napřed jsme nevěřili, že po něm máme skutečně přejet. Zaklenutí bylo tak velké, že ani nebylo přes horizont mostu vidět na druhou stranu. Nicméně most jsme zdolali a objevil se nádherný pohled na křišťálově čistou řeku. Chtěla jsem zastavit, abychom si to místo prohlédli. Bylo zde sice parkoviště, ale jeho kamenitý povrch nebyl zrovna příznivý pro naše auto. Ovšem byl příznivý pro sundání ježka. Nerovnost způsobila, že se ježek odloupl a nechali jsme ho ležet za námi, bylo to nechutné. 

Kromě jedné serpentíny za druhou po úzké silnici se nic dalšího spektakulárního nestalo. Průjezd vesnicí Papigko k hotelu byl sice trochu složitější, chvílemi se zdálo, že tak úzkou uličkou nemůžeme projet, ale nakonec jsme úspěšně dorazili až před hotel. Pak už jen zase nešla stáhnout střecha (podezírám auto, že takhle zlobí pokaždé, když do něj zespodu něco bouchne), v hotelu s námi asi úplně nepočítali. S tím hotelem je to jen dohad. Na recepci nikdo nebyl. Sehnali jsme jen paní, která neuměla anglicky. Ta někam zavolala, do telefonu jsem majiteli řekla, že tu máme rezervaci a on mi řekl, že se Viky (tak se jmenovala ta paní) o nás postará. Viky nám ukázala skvělý apartmán (že to není ten, co jsme si objednali bylo zřejmé už z většího počtu postelí a rozloha pokoje je minimálně dvojnásobná), nechtěla pasy ani nic dalšího, rukama nohama mi poradila pár restaurací a tím ubytovávání skončilo. Ráno tu bude majitel, tak uvidíme. 

Papigko je typická horská vesnice, super úzké a strmé uličky, kamenné domy a kamenné ulice, spousta restaurací a hotýlků (zatím většinou zavřených) a vše působí hrozně malebně a romanticky, navíc celou vesnici lemují vysoké skály. Náš pokoj je vlastně takový malý kamenný domek se spoustou malých okének s vyšívanými záclonkami. Před vchodem máme   patio s posezením a hlavně s úchvatným výhledem na hory. 

Ráno u snídaně jsme se seznámili s majitelem Jorgosem, kterému se tu také říká George. Pasy nechtěl. Snídaně byla fantastická. Servírovaná a domácí, nechyběla ani bábovka a banánová buchta, také byly čerstvé jahody a rýžový puding. Banánovou buchtu jsem si nakonec vzala s sebou na dnešní výpravu. Viky mi jí dokonce zabalila do alobalu. 

Znám Mírovu touhu vystoupat na nejvyšší kopec, ať jsme, kde jsme. Dnes jsem ho však musela zklamat. Pokud bychom chtěli vyjít na zdejší výškový cíl - horskou chatu Astraka (Refuge Astraka), museli bychom vystoupat 1000 metrů převýšení, což byl podle mě nereálný cíl. Vymyslela jsem trasu, která vedla do sousední vesničky Micro Papingo, cestou si prohlédneme kamenný most přes řeku, která protéká kaňonem a přírodní bazény, které tu vytvořil potok vytékající z hor. Oboje jsme také uskutečnili. Z Mikro Papinga vede vzhůtu tříhodinová tůra k chatě Astraka, kde po cestě jsou asi čtyři zastávky u pramenů. Protože nebylo ještě ani poledne, dohodli jsme se, že půjdeme alespoň ke druhému pramenu, který je ve výšce 1200 nm (Micro Papingo je asi 960), těch 200 metrů a něco dáme. Ke druhému prameni jsme došli celkem snadno a hlavně celkem rychle. Ukazatel k dalšímu prameni hlásal, že to je hodina cesty. Pořád bylo dost času, tak jsme si řekli, že to ještě dáme. Šli jsme poměrně svižně a brali jsme to zkratkami, ty sice vedli strmě nahoru, ale hodně zkracovaly cestu. Místo avizované hodiny jsme to dali za 40 minut. 

Udělali jsme si přestávku, u každého pramene byl totiž vybudovaný altán se stolem a lavicemi. Zatímco jsme rozjímali, co dál (na ukazateli vzhůru bylo uvedeno “jen” 40 minut k dalšímu prameni a bylo jen krátce po poledni, takže pořád dost času), dohnal nás párek mladých Řeků. Stejně jako my si u pramene (tento byl výjimečně zřejmě vyschlý) dělali přestávku. My jsme se nakonec rozhodli, že budeme pokračovat vzhůru. Bylo mi jasné, že jakmile tam dojdeme, bude to na pomyslný vrchol už jen 30 minut cesty a že skončit tak blízko tohoto cíle většiny místních poutníků by byla škoda. Sice jsme o tom nemluvili a drápali jsme se k prameni číslo 4 do výšky už přes 1700 metrů nad mořem jako k našemu pro dnes nejvyššímu bodu, ale oběma nám bylo jasné, že horská chata Astraka bude dobita. U čtvrtého pramene, domnělého cíle naší česky  jsme si udělali piknik. Stejně tak i řečtí turisté, kteří šli v závěsu za námi. Nabídli nám dokonce masové kuličky od maminky, které Míra ochutnal a prý byly moc dobré. 

Nakonec jsme se tedy dohodli, že půjdeme až k horské chatě. Ukázalo se, že zdolat posledních asi 250 metrů převýšení, šlo celkem hladce. Nahoře bylo o něco chladněji a foukal tu takový vítr, že shazoval ze stolu a lavic i batohy. Koupili jsme si tu pivo a frapé, ze kterého mi vítr sfoukl všechnu našlehanou pěnu. 

Cesta dolů mi přišla horší než ta nahoru. Kamenitá cesta, plná kamínků, po kterých vám podjížděly nohy, to nebylo nic  pro mě. Zatímco nahoru jsme to brali kdejakou zkratkou, nyní jsem poctivě traverzovala po značené cestě. Stejně mi to moc nepomohlo, ty svině kamínky mi neustále podrážely nohy, takže jsem sestupovala stylem, který byl něco mezi pochodujícím tučňákem a kachnou. Do toho přežilo slunce jako blázen. Myslela jsem, že cesta nikdy neskončí. Nakonec jsem se i přes tyto útrapy doklouzala až do Mikro Papinga. Tady jsem si v jedné z restaurací mohla dát za odměnu zmrzlinu. 

Pak už nás čekala jen cesta do hotelu. Mohli jsme jít asi 2 km po silnici, stejně jako dopoledne, ale nešli. Nechápu, že jsem to dokonce navrhla já, navrhla jsem totiž, abychom to vzali přes údolí kaňonu, kde protékala řeka. To znamenalo sestoupat asi 200 výškových metrů dolů a samozřejmě vystoupat to samé do protějšího kopce. Cesta v mapě značená byla, jediný možný zádrhel ale byla řeka, kterou jsme museli přejít. Věřila jsem,  že když je tu cesta, musí tam být most. Když jsme sešli až k řece ukázalo se, že most tu sice byl, ale hodně dávno a teď je nutné řeku přejít po kamenech, to se nakonec ukázalo jako celkem snadné. Jakkoli byl sestup k řece na druhé straně pozvolný, na straně u Megalo Papinga, kde máme hotel, to bylo stoupání do strmého kopce. 

Vše jsme zvládli. Dnes to bylo opravdu náročné. Vystoupali jsme cca 1,4 km!! výškových metrů. Dneska si panáka na přivítanou zasloužíme.