Dnes ráno jsme neriskovali a k snídani jsem si objednala omeletu a Míra párky. Místní speciality přenecháme místním. Přebytečný omastek jsem z omelety odsála chlebem, který stejně připomíná houbu. 

V 10 hodin jsme se vydali na jeden z našich nejkratších přejezdů. K jezeru Uvac je to jen 93 km, což jsou vzhledem ke stavu místních silnic něco málo přes dvě hodiny. Cesta ubíhala dle očekávání až k poslednímu kilometru, kde, jak už jsme věděli, není asfaltka. Zvládli jsme to jen s jedním nárazem podvozku do kamene a zdá se, že to auto přestálo (na to, že nás to čeká ještě zpátky, se snažím nemyslet). Auto jsme tím ťukancem zřejmě dost naštvali. Po příjezdu se nám nedařilo zatáhnout střechu. Marnými pokusy, které vždy končily chybovou hláškou a polozataženou střechou, jsme strávili více než půl hodiny. Až když jsme to skoro vzdali a Míra začal autu vyhrožovat zakrytím plachtou a tuto skutečně vyndal, se auto umoudřilo a střechu se podařilo zatáhnout. Doufám, že tímto je po zbytek cesty s trucováním konec. 

Odpoledne jsme šli na procházku na nedaleký kopec, kde měly být krásné výhledy na okolní krajinu a hlavně na nádherně zakroucené přehradní Uvacko jezero. A byly. Celou cestu nás provázel místní pes, čistokrevný ořech. Vlastně to byla mladá černo-bílá fenka. Držela se nás celou cestu tam i zpátky. Místní louky jsou plné květin, je jich tu snad na desítky druhů. Ještě v ranném dětství jsem něco podobného viděla i u nás, teď mi to připadalo jako malý zázrak. Po procházce po kopci a nabaženi výhledy, jsme se vydali ještě na druhou stranu, dolu k jezeru. To abychom věděli, kde se zítra nalodíme na loď, se kterou bychom měli absolvovat asi 5-hodinový výlet. 

Místní národní park je domovem vzácného supa bělohlavého, což jsem si přečetla už v Praze i na několika billboardech po cestě sem. Nikdy mě ale nenapadlo, že ho skutečně uvidím. Nevím, jestli je to běžné, ale viděli jsme na obloze létat 3 supy jen chvíli po příjezdu. Byli sice vysoko nad námi, ale i tak bylo dobře vidět jejich bílé hlavy a poznat, že to nejsou žádní drobečci. 

Společně s námi je tu ubytovaná i belgická rodina se třemi velmi malými dětmi. Přijeli v obytné voze a proti jejich pouti je naše dovolená, jakkoli se mi zdá dlouhá a obsáhlá, výletem na Mácháč. Jedou z Černé Hory přes Řecko, ze Srbska pojedou do Rumunska a pak jen přejdou pár dalších států do Polska, Švédska a Norska. Jak daleko na sever dojedou, ještě netuší. Ve Švédsku by chtěli být tak za 5-6 týdnů. Musím jim jen popřát šťastnou cestu. 

Náš hostitel je neuvěřitelně srdečný. Pro hosty je tu dokonce k dispozici čerstvý sýr od místních farmářů, ochutnala jsem ho a je fantastický. Na zítra jsme si také objednali k snídani domácí vejce a já i něco sladkého, také z místních zdrojů. Dieta šla stejně do kopru už při prvních “omastkových” hodech v Mokré Goře.