Ještě než začnu s popisem dnešního dne, měla bych trochu osvětlit, jak je to vlastně s názvem vesnice, kde jsme právě byli. Papingo, Papigko, Papigo nebo Papiko jsou jedno a totéž. Jedná se o malou obec setávající ze dvou částí, Megalo Papingo a Micro Papingo, tedy velkého a malého Papinga. Obě části  jsou od sebe vzdálené necelé 3 km a vede sem jediná cesta, na které musíte zdolat 15 180-stupňových zatáček, já jim říkám vracečky (u jedné z nich se na navigací dokonce objevila doporučená rychlost průjezdu nula). 

Po vynikající snídani jsme se tedy vydali zdolat nejen těch 15 zatáček, ale hlavně téměř 500 km do naší cílové destinace, do Porto Koufo na poloostrově Sithonia, prostředním ze tří “prstů”, jež tvoří Chalkidiki. 

Cesta až do Soluně ubíhala rychle, jednak byla skoro celá po dálnici a druhak po téměř prázdné dálnici. Na druhou stranu to ale byla trochu nuda, zpestřená jen neskutečným množstvím tunelů. Kromě toho bylo strašné horko. Slunce nám žhnulo nad hlavou a už jsem se těšila, až zastavíme. Na zastávku jsem si ale musela počkat skoro 5 hodin. U Soluně provoz zhoustnul a zdálo se, že sobotní odpoledne se všichni rozhodli strávit cestou směrem na Chalkidiki. Už jsem tomu provozu odvykla a připadal mi hrozný, ačkoliv být takový u nás například v pátek odpoledne, řekli bychom si, že se jelo v pohodě. 

Kolem půl čtvrté jsme dorazili do hotelu. Je skutečně úplně u pláže a náš přízemní apratmán dělí od moře jen pár metrů a od plážového baru také. 

Když jsme se vzpamatovali z úmorné cesty, udělali jsme si procházku do nedalekého přístavu. Zatímco pláž našeho hotelu s lehátky a slunečníky je z větší části zaplněná hotelovými hosty, na písečné pláži směrem k přístavu nebyl téměř nikdo. Do malého přístavu je to necelý kilometr. To je vlastní Porto Koufo. Pro milovníky přímořských letovisek, ve kterých to žije, by to tu bylo velkým zklamáním. V “centru” je jeden minimarket a asi 3 restaurace, další restaurace je u hlavní silnice naproti našemu hotelu. U pláže jsou pak dva stánky s občerstvením, jejichž  osazenstvo tvoří v tuto dobu místní rybáři a pár turistů, kteří tu kempují nebo tu jsou karavanem. 

Večer trávíme posezením na terase a vychutnáváme si přímořský vzduch.

PS. Už jsme najeli 2900 km

Tento den by se dal nazvat “Den, kdy se nic zvláštního nestalo”. Většinu dne jsme strávili na lehátkách na hotelové pláži a na matračkách na moři. Konečně jsem se taky za celou dovolenou dostala ke čtení knížky (jedné z těch, co mám už rok nahrané ve čtečce). Večer jsme se stavili v přístavu v supermarketu a pak už jen v restauraci naproti hotelu, kam jsme dostali voucher na láhev vína zdarma - kupodivu nebylo nejhorší, byl to Sauvignon z vinice majitelů restaurace. Míra už tu v restauracích dost trpí. Koprovku ani dršťkovou tu nesežene a maso s hranolkama už se mu zajídá. Já jsem s místní kuchyní spokojená.

Ležení u moře nás moc nebavilo, navíc na plné hotelové pláži to nebylo nic moc. Dnes jsme se tady rozhodli pro pěší výlet. Našla jsem na mapě nějaké cestičky do okolních kopců. Příroda tu není nikterak okouzlující. Výlet byl asi 4km pochod vyprahlou více keřovitou než zalesněnou pustinou v slunečním žáru po prašné cestě. Nicméně místo, kam jsme dorazili, stálo za to. Skalní vyhlídka do vedlešího zálivu obklopeného skalami byla úchvatná. Chvíli jsme zde poseděli a vydali se zpátky do hotelu. Míra měl sice touhu jít ještě někam vzhůru, tentokrát se mu mě ale přesvědčit nepodařilo. 

 Máme sice pláž přímo u hotelu i s lehátky a slunečníky, ale lehátka jsou tu dost těsně vedle sebe a dětí je tu také více, než bychom si přáli. Většina hostů je navíc z Bulharska, Ukrajiny nebo Turecka, takže moc soukromí si tu člověk neužije. Mezi naším hotelem a přístavem se táhne úzká písečná pláž. Její kouzlo tkví hlavně v tom, že je v podstatě prázdná. Rozhodli jsme se dát vale hotelu a vyrazili jsme si hledat místo na pláži bez lidí. Nakonec jsme zvolili strategickou polohu nedaleko místního stánku s občerstvením. Nutno ještě podotknout, že jsme přípravu na plážování nepodcenili a přišli jsme řádně vybaveni - termotaška s pivem, vodou a svačinou, matračky (vyfouknuté), nafukovadlo na matračky, ručníky, opalovací krém, něco na čtení a hlavně slunečník, který se dá proměnit v ministan. Pokus o uvelebení se na pláži se proměnil v němou grotesku. Snaha připevnit slunečník a přidělat k němu podlážku za silných poryvů větru a pak ho ještě natočit správným směrem a posunout na vhodné místo a tak vůbec mohla jistě nezúčastněným pozorovatelům připravit humorné zpestření odpoledne. Nakonec jsme ale vše zvládli a mohli se jít koupat. Musím přiznat, že koupání na tomto místě, nemělo chybu. Průzračné a příjemně teplé moře, vstup do moře po písku a hlavně kousek od břehu hluboká voda. Zatím tady nejlepší koupání. 

Po zážitky nabitých 14 dnech našeho putování k moři, se naše dni proměnili. Najednou mi dny připadají dlouhé a přiznejme trochu nudné, takové líné. Je to tím mořem, tím horkem? Nemáme tu žádný “akční” program a ani jeden nejsme moc “válecí” typy. Přesto i nás tu zmáhá únava a většinu dne proflákáme. 

Dnes jsme den zahájili procházkou do vedlejšího přístavu Toroni. Jsou to necelé 4 km. V Toroni jsme si prohlédli neveliké ruiny byzantské pevnosti. Pak jsme uviděla šipku “Děla 1,5 km”. To nás samozřejmě zaujalo. Pod šipkou byla přilepená ještě podrobnější informace. Ta začínala slovy “Ve vzdálenosti asi 2,5km....”, aby někde níže v textu bylo “...po 2 km dojdete..”. Z toho jsme pochopili, že někde ve vzdálenosti mezi jednáme až deseti km jsou pozůstatky německého “opevnění” z druhé světové války. Vydali jsme se tedy směrem, který ukazovala šípka. Bohužel to byl zároveň poslední ukazatel na celé cestě. Děla jsme nenašli, zato jsme opět našli pěknou vyhlídku na útesu. Pak teprve jsme se vydali do přístavu Toroni. Toroni je o něco větší než Porto Koufo a trochu víc to tu “žije”. Na plážích tu mají lehátka a plážových barů je tu více. Turistů tu zatím bylo jen pár. V jednom z plážových barů jsme se občerstvili a vydali se na zpáteční cestu. Ještě jsme udělali povinnou zastávku v Mírově oblíbeném stánku u nás v přístavišti a do hotelu jsme se vrátili kolem čtvrté odpoledne, naše ranní procházka se nám trochu protáhla. 

Odpoledne už jsme strávili jen koupáním na naší hotelové pláži, kde kupodivu nebyl takový mumraj a hluk jako předevčírem. 

Poslední den v Řecku jsme se rozhodli věnovat plavbě výletní lodí. Koupili jsme si turistický výlet na lodi s názvem “Modrá laguna”. Vyplouvalo se ze 30 km vzdáleného Sarti, přístavního městečka na opačném, tedy východním, pobřeží poloostrova Sithonia. Chalkidiki se skládá ze tří poloostrovů, které na mapě připomínají prsty ruky. Poloostrovy se od západu k východu jmenuji Kassandra, Sithonia a Athos. První dva slouží turistům a na Athosu se rozkládá autonomní mnišská republika a vstoupit tam mohou jen muži a i to jen se zvláštním poovolením. Turisté si tak skály obklopené spoustou klášterů i dvoutisícovou horu Athos mohou prohlédnout jen z moře. Naše plavba měla ale jiný cíl. 

Protože bydlíme na západní straně poloostrova, vyzvedl nás ráno domluvený odvoz do Sarti. Řidič Niko jel tak ohleduplně, až se zdálo, že to snad ani není Řek. V deset hodin jsme se nalodili a vypluli. Protože ještě není turistická sezóna, nebyla loď plná. Mohlo nás být asi něco přes 20. K naší radosti byly z toho jen dvě menší děti. Většinu skupiny tvořili maďarští turisté důchodového věku a jen pár lidí do 30 let. Dvě turistky byly dokonce Češky, první krajané po více než dvou týdnech, nepočítám-li, že se mi na Ochridu zdálo, že tam slyším hovořit jeden manželský pár česky a v kaňonu Matka jsme potkali partu slovenských mladíků. Doprovázely nás dvě průvodkyně Hanka a Csila, už podle jmen bylo zřejmé, že se jedná o Řekyně jak Brno. No Hanka možná z Brna byla a Csila zřejmě z Budapešti. S komunikací tedy na lodi problém nebyl. Vlastně nebyl by, kdyby tu ještě nabyli Fantozziové. Srandovní italská rodinka, jak vystřižená z italského komediálního filmu. Rodinu tvořilo 8 lidí, taťka a mamka, 2 pubescenti (nebo adolescenti, kdo to má poznat), 2 děti ve věku tak 6-8 let a 2 další dospělí, které jsem si cvičně označila jako babička a strýček. Byli hluční, byli všude a byli skutečně jako ztělesnění všech prototypů  rodin typu Homolkových, Smolíkových nebo Griswoldových. Ale myslím, že jsme je všichni na lodi měli rádi. 

První zastávku jsme měli kousek od pláže Orange Beach (řecký Portokali), která je asi 6 km severně od Sarti. Pláž je známá díky tomu, že zde v šedesátých a sedmdesátých letech žili a tvořili svobodomyslní umělci a své výtvory zde zvěčnili a na všudypřítomných skalách. Zastavili jsme na moři dál od pláže a mohli jsme se tu koupat na “otevřeném” moři. Moře je tu jako zatím všude, kde jsme na Chalkidiki byli, průzračně čisté, teplé a příjemné na koupání. Mohli jsme skákat z lodi, čehož využili jen Italové a Míra. Míru za jeho odvahu dvě maďarské slečny dokonce odměnily potleskem a výkřikem: “ten points”. Došlo zde i k organizované zábavě. Maďarská animátorka hodila do vody láhev vína s tím, že kdo si jí vyloví, ten si jí pak může vypít. Zájemců o potápění moc nebylo. Vlastně jen naše krajanky, jeden mladší Maďar a mužská část italské skupiny. Po chvíli, kdy se nikomu nedařilo se v mořské vodě pořádně potopit, se o odlov pokoušel jen italský taťka s adolescentním synem. Nutno podotknout, že mužská část rodinky nebyli právě statní svalnatí plejbojové. Tatínek měl asi metr šedesát a rachitickou postavu a syn byl evidentně po něm (maminka, babička a dokonce ani nejmení dceruška rozhodně rachitické postavy neměly). Při potápění si pomáhali tak, že jeden tlačil toho druhého pod vodu, co to šlo. Už se zdálo, že láhev zůstane na věky potopená u břehů Sythonie, když se nakonec synovi podařil husarský kousek a láhev vylovil. Jásali a tleskali jsme všichni, ostatně při pozorování celé akce jsme se dost pobavili. Nejvíce samozřejmě jásali Fantozziové, maminka křičela “bravo” a “squadra azzurra” a “Italia”. Bylo to tak upřímně radostné, že jsme jásali též.

Další zastávkou, tentokrát po téměř hodinové plavbě, byl ostrov Diaporos. Ostrov je neobydlený, převážně skalnatý a je soukromý, jako většina řeckých ostrůvků. Zastavili jsme u téměř prázdné pláže (pán na vodním skútru odjel hned, jakmile pochopil, že tady už si dopoledne bez lidí nevychutná). I tady bylo koupání skvělé. Přiznávám, že jsme se s Mírou vyblbli jako malé děti. 

Pak už nás čekala plavba zpět na jih s poslední zastávkou v malé liduprázdné laguně, kde nám posádka připravila občerstvení na pláži. Měli jsme salát a grilovanou rybu nebo souvlaki.  Bylo to příjemné zpestření. I tady jsme se koupali a poprvé se tu moře alespoň trochu “vlnilo”. Po občerstvení nastal čas návratu do Sarti. Zřejmě aby plavba rychleji uplynula, byl tu pro turisty další “zábavný” program - řecké tance. Zájem nebyl největší. Zpočátku tančily jen dvě maďarské důchodkyně a jedna slečna, jejich krajanka. Nakonec ale počet tancujících vzrostl asi na 6 a když se přidali Italové, bavili jsme se všichni, aniž bychom se zvedli z místa. Už jen  to, že maďarská průvodkyně učí Italy a Maďary “originální” řecké tance, bylo zábavné samo o sobě.

Byl to hezký výlet, byl to vůbec hezký den. Konečně se zase něco dělo. Večer jsme zašli k Mírovu oblíbenému stánku, rozloučit se a potkali jsme tu další Čechy. Manželé, kteří objíždějí Řecko s obytným autem. Takže celou dobu nic a teď takový národní den....

Nastal den, kdy jsme se museli vydat na zpáteční cestu. Na rozdíl od cesty sem, ta nazpátek byla rozdělena jen na 3 etapy. Dnes nás čekala první etapa, a to do srbského Paračínu. Většinu cesty jsme jeli po dálnici a kromě toho bylo hrozné horko. Nuda a opruz. Zastavovali jsme až před Makedonsko-Srbskou hranicí, Na benzince jsem se snažila utratit zbytky makedonských denárů, ale i přes to, že si obsluha uplatňovala nějaké podezřelé zaokrouhlování, mi nějaké peníze (v přepočtu asi 40 Kč) zbyly. 

V Srbsku ještě kus dálnice chybí, tak to bylo jediné zpestření naší další cesty. Kolem páté hodiny jsme dorazili do Paračínu. Snažila jsem se o Paračínu zjistit něco už před tím, než jsme tam vyrazili, ale kromě toho, že město má něco přes 24 tisíc obyvatel a leží v údolí řeky Moravy, jsem našla jen pár fotek absurdně vypadajícího hotelu, jinak nic.  Náš hotel byl asi 10 minut za sjezdem z dálnice a jak se ukázalo hned vedle toho architektonického skvostu, hotelu Petrus, který jsem už viděla na fotkách na Internetu. Ve skutečnosti působil hotel ještě absurdněji, než na fotkách. Jehlanovitá budova byla navíc na střeše zakončena neuvěřitelnou změtí antén, zdálo se, že tady přijímají signál i z Marsu. Také hned vedle hotelu se nacházela i další místní pamětihodnost. Zajímavý žluto-červeně pruhovaný kostel Svaté Trojice.  

Náš hotel vlastně ani nebyl hotel v pravém slova smyslu. Jmenoval se Galerija Two Rooms a byla to restaurace, nad níž byla dva pokoje. Jeden z pokojů byl naším útočištěm pro tento den. 

Při procházce městem jsme na nic dalšího zajímavého nenarazili. Vlastně kromě jedné věci. U jedné sochy asi 5 minut chůze od hotelu Petrus na nábřeží se scházeli lidé, spousta lidí, hlavně mladí lidé (řekla bych maturanti). Většina jich byla svátečně oblečená. Chlapci v oblecích, dívky ve svátečních šatech. Hodně z nich se navzájem fotografovalo. Důvod tohoto setkání se nám nepodařilo zjistit.

Večer jsme po krátké prohlídce města (kde na mě dýchla atmosféra starých Košic z dob mého dětství, ani nevím proč, všechno tu byla tak specificky ošuntělé a do toho to horko) zakončila v restauraci hotelu. Nějak se nám už všechny “balkánské speciality” přejedly, a tak jsme si vyloženě pochutnalali na špagetách. Seděli jsme venku a vevnitř se mohutně slavilo, jak jsme se dozvěděli, boss slavil narozeniny. Hrála i “kapela”, harmonikář a kytarista. Moc se nám to líbilo. Hudba byla svižná, jen nám bohužel připadala jako jedna nekonečně dlouhá stejná písnička. Na rozdíl od naší živé hudby na zábavách a akcích, tahle téměř neměla přestávku, respektive měla jen jednu, a to hrála od osmi minimálně do půlnoci (víc nevím, protože to už jsem usínala na pokoji). 

Přestože v noci pršelo a venkovní teplota se podstatně odhlásila, v našem pokoji bylo neskutečné vedro. Těším se, až budu spát někde, kde se u toho budu moci příkrýt, neříkám ani zachumlat do deky (ostatně normální deku jsem už několik štací nazpátek neviděla, maximálně prostěradlo, a to ještě jen jedno dohromady!). 

Dnes nás čekala totálně dálniční cesta. Celá cesta, kromě pár kilometrů (asi 5), po dálnici různých kvalit a k tomu průjezd (pravda po “obchvatu”) dvou velkých měst - Budapešti a Bělehradu. Tedy únavná, nezajímavá cesta a navíc kvůli deštivé předpovědi se zataženo střechou. “Deštivá předpověď” se ukázala jako optimistické slovní spojení. Až téměř do Bělehradu, což bylo asi 170 km, nás provázela neskutečná průtrž mračen. Obrovský liják, při kterém bylo vidět jen na pár metrů před sebe. Bylo to hrozné, celou cestu jsem se modlili, ať už to skončí. Silnice byla na pohled jako řeka. Někteří srbští řidiči zřejmě nevyhodnotili situaci jako dostatečně vážnou na to, aby rozsvítili světla. Stříbrná a bílá a mnohdy také navíc neosvětlená auta nebyla v té vodní mlze skoro vidět. Pro mě to bylo naprosté utrpení, navíc každá rychlost nad 30 mi přišla jako hazardování se životem. Myslím, že Mírovi řízení také nedělalo radost a pohled na mě, jak svírám pásy nebo ruce jako při modlení, mu na náladě taky moc nepřidalo. 

Nakonec to dobře dopadlo a už bez deště jsme projeli Bělehradem, kde náís navigace kupodivu poslala ne velkým obchvatem ale pře město, nutno dodat, že po dálnici. Na rozdíl od Prahy bez samoforů a ač zde byla rychlost snížená na 80 a byl pátek po poledni, průjezd byl plynulý. To mě vede k zajímavému poznatku. Za celou naší cestu několika státy, po různých silnicích, v různých denních dobách a různých dnech v týdnu, byla Česká Republika jedinou zemí, kde jsme se setkali se zácpami. Práce na silnici mají všude, v Maďarsku také větší část dálnice jedou v pravém pruhu jen kamiony, v Makedonii jsou silnice mnohdy v horším stavu než u nás (ne dálnice, ty jsou rozhodně lepší), Srbové jezdí jako šílení a neuznávají žádné dopravní předpisy, i přesto musím bohužel říci, že u nás se nejen z pohledu této naší cesty jede nejnepohodlněji. 

Do našeho cíle, maďarského města Tata, jsme dorazili kolem čtvrté odpoledne. Naše ubytování je moc hezké. Bydlíme v typickém přízemním domku a pokoj je stylově vybaven. Domácí rodina je velmi milá (mladí manželé se dvěma dětmi předškolního věku), ale jejich jazykové vybavení je na prachbídné úrovni. Nicméně, kde je vůle, tam jde vše, takže maďarsko-česko-anglicko-německy si řekneme vše podstatné. 

Tata má zhruba stejně obyvatel jako Paračin, kde jsme spali včera, přesto působí daleko více vesnickým charakterem. Centrem města je rybník Öreg. U něj se nachází zřícenina hradu a hodně zanedbaný zámek rodiny Esterházy, který se nyní opravuje asi za 1,4 miliardy Ft., zatím to není vidět. Městečko působí ospale a bez lidí, restaurace (moc jich tu není) jsou prázdné nebo zavřené.