Dnešní ráno pro mě mělo dvě zprávy. Dle napsaných pravidel začnu tou špatnou. Nemůžu mluvit, přišla jsem o hlas, podobný stav jsem naposledy zažila poté, co jsem se celý večer snažila držet krok s cimbálkou ve sklípku. Dobrou zprávou bylo, že za všechno to dobré jídlo a pití jsme měli zaplatit asi 7 euro! Nechala jsem jim 10 a i tak tomu nemůžu uvěřit. 

Taky bych se měla zmínit o tom, že dnes dochází ke změně našeho precizního cestovního plánu. Původně jsme plánovali jet do Kuršumlije, tam přespat, další den jet na výlet do Ďáblova města, vrátit se do Kuršumlije tam přespat a další den pokračovat směr Makedonie. Pak jsme zjistili, že návštěva Ďablova města zabere maximálné hodinu a žádný jiný doprovodný program v tomto regionu není. Operativně jsme se tedy rozhodli (nutno přiznat, že s velkým podílem váhání v pozadí) zrušit druhou noc v Motelu stará vrba u Kuršumlije  a prodloužit si o to pobyt v následující destinaci Dolna Matka u Skopje. Nový plán tedy byl dojet do Kuršumlije, ubytovat se a odjet do Ďablova města (což mělo být asi 20km). Vrátit se do Motelu a ráno pokračovat do Makedonie.

Uskutečňování tohoto plánu mělo několik úskalí. Jednak jsme o něm nebyli 100 procentně přesvědčeni; bylo to vybočeni z řádu, a to už je dovolená sama o sobě a teď ještě neplánovaná změna... a pak silnice zde jsou přeci jenom větší výzvou na pozornost a tak každý kilometr navíc na dobré náladě nepřidá. Takže po celou cestu jsme nebyli úplně rozhodnutí jestli změnu uďěláme nebo ne. Mám ráda jasná stanoviska a nastalá situace a navíc skutečnost, že jsem přišla o hlas, mi na náladě nepřidaly. 

Cesta probíhala podle očekávání. Naše trasa vedla přes zimní středisko Kopaonik, takový srbský Špindl, vyšplhali jsme se tedy do téměř 1800 metrů nad mořem. Protože jsme objížděli Kosovo, prodloužila se naše trasa asi o 100 km, s čímž jsme ovšem počítali. Po druhé hodině jsme dorazili do místa našeho dnešního ubytování, do Motelu Stará vrba, nedaleko města Kuršumlija.

Horko po cestě, nekvalitní silnice, nejistý program a spousta dalších maličkostí vykonaly své a nejednotni v názorech jsme dorazili do našeho dnešního ubytování. Po příjezdu jsme se utvrdili v tom, že návštěva Ďáblova města nevydá na celodenní program a když jsme navíc viděli náš pokoj (a to jsme naprosto neočekávaně dokonce dostali na výběr z několika volných pokojů), bylo jasné, že změna plánu je nevyhnutelná. Zaplatili jsme jen za jednu noc a nechali si poradit cestu do Ďáblova města. 

Ukázalo se, že naše srbština přeci jenom není tak brilantní. V hotelu nikdo nemluvil anglicky, tak jsme se spolehli na popis cesty v srbštině. Chápali jsme 25 km a Prolom Banja, bohužel jsme si to vyložili jako místo, kam máme jet a ne jako směr, na který máme jet. Drželi jsme se této ideje tak vehementně, že ač cedule u silnice tvrdila Djavola Varoš rovně uhnuli jsme na lázně Prolom Banja, kam jsme po 12 km dorazili a zjistili, že tady jsme špatně. Sice jsme už ujeli těch avizovaných 25 km, ale do cíle jsme to pořád měli ještě minimálně stejně daleko. Začala se blížit pátá hodina. Někde jsme si přečetli, že je do Ďáblova města vstup jen do 17 hodin. Nervozita v autě začala stoupat. Tentokrát jsme sledovali cedule a rozhodli se jim věřit. Ovšem jen do chvíle, než se silnice proměnila ve špatnou cyklostezku a bylo nám záhadou, jak tudy jezdí autobusy s turisty. Atmosféra v autě byla na bodě mrazu. Nechtělo se nám věřit, že jedeme správně, bylo za 10 minut 5 a atrakce nikde. Na silnici se ani nedalo otočit, abychom se mohli vrátit. Chtělo se mi brečet. Představovala jsem si, že to jsou ty chvíle, kdy vám dovolená může zničit manželství. Nakonec jsme ale přeci jenom dorazili na liduprázdné parkoviště. Pozitivní bylo, že zde byl stánek s nápoji a místními produkty (tradičně med a rakija). Paní nás ujistila, že v 5 se nezavírá a vstupné se neplatí. Nic nám nemohlo více zlepšit náladu. Areál byl skutečně otevřený a všechno v něm zavřené, tedy restaurace i prodej vstupenek. Byli jsme tu jediní návštěvníci. 

Djavola Varoš je přírodní úkaz, který tvoří celkem  202 zemních pyramid, věží z tufu a andezitu, které jsou učebnicovým příkladem působení eroze. Zvláštní červené věže jsou vysoké od dvou do 15 metrů, jejichž šířka u základny je 4-6 metrů a na vrcholu 1-2 m. Většina z těchto pyramid má čepice z andezitových bloků, které je chrání před rychlou destrukcí. Kamenné pyramidy jsou značně pomíjivé formy, protože se poměrně rychle rozpadají, pokud příjdou o ochrannou čepici. Rychlost proměn komínů navíc urychluje strmý svah, na kterých stojí. Voda rychle steče po svahu spolu s erodovaným materiálem. Přestože geologové ví, že eroze vytvořila tyto útvary, neznají úplně přesný průběh tohoto procesu. Záhadou také je neslučitelnost původu hornin, ze kterých pyramidy jsou. Sopečný tuf má vulkanický původ a andezit je charakteristická hornina ledovcových usazenin. Celý kamenný útvar si můžeme prohlédnout z vyhlídkových plošin, které jsou zde postaveny.

O tom, co voda se svahy dokáže, se můžeme přesvědčit na vlastní oči. Zřejmě před pár dny se tudy prohnala voda a značnou část svahu vzala s sebou, poničila přístupovou cestu a jedna z vyhlídkových plošin na sobě nesla nánosy kamení. Ostatně příjezdová cesta na parkoviště byla také hojně pokrytá kamením a v jednom místě se propadla celá krajnice.

 Přestože se jedná o poměrně navštěvovanou turistickou atrakci, my ji měli sami pro sebe. Takže to nakonec stálo za to.

Dnešek byl opět přejezdovým dnem. Dnes jsme navíc opustili Srbsko a přesunuli se do Makedonie. Cesta byla celkem pohodová, tentokrát jsme si užili i dálnice,. Provoz je tu navíc jako u nás před 40 lety. 

Ve tři hodiny jsme měli u kavárny Be-Ka ve městečku Glumovo (možná je to jen část Skopje) sraz s majitelem domu, ve kterém budeme následující 3 noci bydlet.  Na místo jsme dorazili skoro o hodinu dříve, a to jsme si 30 km zajetí, protože jsme na dálnici minuly odbočku. Ano i to je na makedonské dálnici možné. Ona ta odbočka totiž nevypadalo jako standardní sjezd z dálnice, spíš to byla taková menší odbočka z krajnice, značená jen malým hnědým ukazatelem, takovým, který vám ve městech ukazuje směr na nejbližší památku. Další sjezd z dálnice byl až za 15km a mezi tím výběr mýta, které jsme tím pádem zaplatili dvakrát. 

Nakonec jsme dorazili na smluvené místo a čekali na našeho domácího. Ten nakonec nedorazil, ale poslal svého tatínka, který nás dovedl až před zamluvený domeček. 

Domeček je spíše velká chata v chatové oblasti v turistické lokalitě Kaňon Dolna Matka. Ubytování je pěkné a připadám si tu opravdu jako na chatě. Hostitel nám navíc vyměnil eura ze denáry, nejbližší bankomat je až ve Skopje a platit kartou by prý někde mohl být problém.  O víkendu tu prý bývá hodně lidí, tak uvidíme a snad nám navzdory předpovědi vyjde počasí. 

PS. Hlas se mi pořád nevrátil 😥

Ráno jsme se vzbudili opět do krásného a teplého dne. Musím přiznat, že jsme si přispali. Ostatně horko, nabitý program a přesouvání se z místa na místo nám dávají zabrat, i když si to užíváme. V plánu dnes máme prozkoumat kaňon Matka. Naplánovala jsem nám pěší tůru, kupodivu na Mapy.cz, kde byly nejpodrobněji znázorněny okolní stezky, jak se ovšem ukázalo později úplně použitelné informace jsme nedostali.

Vyrazili jsme podél divoké řeky Tresky směrem k přehradní hrázi a jezeru. Bylo jasné, že po dnech, kdy jsme takřka nezavadili o turisty, si tady užijeme turisticky atraktivní lokalitu. Dolna Matka je vlastně předměstí Skopje a jezdí sem i autobus veřejné dopravy. 

Hned na začátku jezera za hrází přehrady jsme objevili nabídku s možností výletu na loďkách po jezeře a půjčovnu kajaků. Rozhodli jsme se, že vodní atrakce si necháme na neděli. Dnes bychom si rádi udělali trek do okolních kopců. Náš plán měl maličký zádrhel, první cíl naší trasy se nacházel na protější straně jezera. Abychom se dostali na most, museli bychom se vrátit a navíc by to znamenalo jít stejnou cestou na vrchol, respektive kus pod vrchol ke kostelu Sv. Nikolaje Šiševského a zase zpátky. Zádrhel se ovšem vyřešil, když si Míra všiml, že kromě vožení turistů po jezeře si agenti s lodičkami vydělávají i přepravou lidí na druhou stranu jezera. Dokonce to měli i na vývěsní tabuli, to bych si jí ale napřed musela přečíst celou. Za 30 denárů na osobu (asi 13,-Kč) jsme tak asi za 5 minut vystupovali z přívozu a drápali se do kopce.  Po necelé půlhodině poměrně prudkého stoupání jsme dosáhli cíle. Typický malý pravoslavný kostelík založený ve 14.století, kterých je tu spousta (ačkoliv po některých zůstali jen obvodové zdi), se před námi vyloupl na planině, kde stáli ještě další objekty, všechny ale nové a postavené hlavně pro turisty. Nutno podotknout, že kostelík, ve kterém jsou mimochodem fresky ze 14. - 17. století, tu dost chátrá, o čemž svědčí i prasklá klenba. Přírodní terasa mezi dvěma vrcholy slouží zřejmě hlavně horolezcům, ktreří zde lezou až nahoru na kolmý vrchol skály. Pár jsme jich mohli pozorovat. Stejně jako skupinku novodobých “hipíků”, kteří tu ostatním výletníkům dokonce zahráli na zvláštní nástroje (mně se zdály indické, ale také to mohly být místní a to samé platí i o hudbě, kterou hráli), spíš si hráli pro sebe, ale bylo to docela pěkné. Rozložili jsme se v jednom ze dvou dřevěných altánků, které jsou zde turistům k dispozici. Vedle pozorování horolezců, kochání se okolní krajinou a poslechu zřejmě místního folklóru, jsme mohli pozorovat i další “atrakci”. Najednou se na přístupové cestě objevila slečna v bílých šatech a nejprve se zdálo, že v pantoflíčkách, pak se ukázalo, že to jsou trekové sandály, i tak ale působila tak nějak nepatřičně. Hned při vstupu na planinu vytáhla z kabelky fotoaparát a jala se fotit s kadencí, kterou by jí mohl závidět i japonský turista. Hned na to vytáhla mobil a dál pokračovala v zuřivém fotografování. Pak vyrazila prozkoumat celou planinu, tedy spíš prošmejdit, nevynechala snad jediné zákoutí, chvíli jsme mysleli, že si vezme horolezecké vybavení a vyleze na vrchol. Na vrchol se sice nevydrápala, ale rozhodně při té bleskové prohlídce udělala alepoň tisíc fotek oběma fotoaparáty. Jakmile dokončila svou fotoreportáž, zmizela stejně rychle, jako se objevila. My jsme si ještě chvíli vychutnávali nádherný rozhled a pak jsme se vydali po delší, ale méně příkré stezce zpátky dolů k řece. 

Po asi hodinovém sestupu zajímavou krajinou s mnoha dalšími výhledy na kaňon, jsme byli opět u řeky, tentokrát ovšem v místě, kde přez ní vede most. Vybrali jsme si jednu z restaurací pro krátké občerstvení, nezbytné doplnění tekutin, a rozhodli jsme se vystoupat i na kopec na druhé straně. “Azbukou” psaný ukazatel poukazoval na tři cíle, z nichž k nejbližšímu to měla být hodina cesty, tam jsme se rozhodli dojít. Po hodině a něco, kdy už jsem lezení po kopcích  měla plné zuby, jsme sice vyšli na vrchol kopce, ale nic jsme na něm neobjevili, dokonce tu ani nebyl žádný výhled. Míra by pokračoval dál, ale to už jsem odmítla. Cestou na vrchol jsme ale potkali několik míst s úchvatnými výhledy. Vrátili jsme se k jednomu z nich a udělali jsme si “kochací” a piknikovou zastávku, pokud se za piknik dá pokládat moje tatranka s vodou a Mírovo pivo. Poté jsme sešli opět dolu a ve stejné restauraci, kde už jsme byli, jsme si dali večeři. Konečně jsem měla jídlo, na jaké jsem se celou dobu těšila - kotlík plný zeleniny v rajčatové omáčce. Trochu to sice kazily hranolky jako příloha, ale budiž jim přiznáno k dobru, že jako vylepšení byly bohatě sypané balkánským sýrem a že nebyly mastné. Míra měl jako obvykle mleté maso, tentokrát v podobě pljeskavice.

 Cestou zpátky do naší propůjčené chaty jsme se utvrdili v tom, že tady jsme skutečně na Balkáně, bohužel v tom slova smyslu, který není pro toto místopisné označení příliš lichotivý. Cesta obklopená odpadky, těch je tady opravdu hodně, rozmlácená silnice, bezohlední řidiči, nepřipoutané malé děti na předních sedačkách nebo dokonce na klíně řidiče, velmi kreativně zapojená a vedená elektřina, autobusy, které drží pohromadě jen silou vůle a spousta podobných maličkostí nám dává připomenout jak “daleko” jsme od domova.

PS. Už se mi skoro vrátil hlas