Z Prahy jsme vyrazili asi v 6:30. 

Jeli jsme přes Jihlavu - Znojmo - Hevlín do Rakouska, kde už jsme se vyhnuli dálnicím a podél slovenských hranic přejeli do Maďarska. Hned za Jihlavou jsme stáhli střechu kabrioletu a “užívali” si slunečného dne. Horko bylo nesnesitelný. V Maďarsku jsme znovu jeli  po dálnici, a to se staženou střechou, dá se to, ale zážitky nečekejte. Kamion za kamionem. V Kecskemétu už jsme měli dálnice plné zuby a vzali jsme to na přechod Tompa po vedlejší silnici, což se ukázalo jako dobré rozhodnutí. Po páté hodině odpoledne jsme dorazili do Paliče. 

Ubytování jsme měli ve Vile Lujza. Vila stála přímo u jezera a náš pokoj měl i malý balkónek, kde jsme mohli posedět a dát si panáčka na přivítanou a později večer i na dobrou noc. Vila i vybavení pokojů dýchaly atmosférou první republiky. 

Prošli jsme se i po kolonádě podél jezera. Parky a lázeňské domy mi připomněly Františkovy lázňe. Asi je to těmi dřevěnými hrázděnými domy. Ty tu jsou ale víc barevné a člověku to nedá, aby si nevzpomněl na Jurkovičovy stavby. Na nábřeží jsou vedle stánků s cukrovinkami, kde nechybí dnes už všudypřítomné trdelníky i stoly a lavice, u kterých si místní vychutnávají vlastnoručně ulovené a připravené ryby. Někteří si k tomu objednali i vlastní kapelu. Pokud jste nic nechytili, nevadí, v jednom ze stánků si můžete dát rybu grilovanou nebo rybí polévku z kotlíku. Ačkoliv silně pochybuji, že by tento prodej prošel u nás byť i slepou hygienickou kontrolou, tady není o strávníky nouze. 

Palič je pár kilometrů od maďarských hranic a maďarština je tu evidentně více domáckým jazykem než srbština. Ve všech restauracích hrála lidová muzika, nejvíc tu byl slyšet cimbál a hudba, u které jsem měla pocit, že jsem na Slovensku nebo na jižní Moravě. Oblast Vojvodina se vyznačuje tím, že tu žije nejvíce národnostních menšin v Srbsku, mezi jinými právě Maďaři, ale i např. Slováci. A možná to byla slovenská svatba, která se slavila v restauraci vedle našeho hotelu a proto mi ty písničky zněly tak známě, až mě v hlavě napadaly úryvky jejich textů. 

Palič připomíná přímořské letovisko nebo lázeňské městečko, jehož nejlepší léta již dávno pominula. Spousta domů je opuštěných a zničených. Nicméně atmosféra je tu příjemná a možná by stálo za to strávit tu déle než jeden večer. 

Druhý den byl opět dnem cestovním. Vyrazili jsme hned po snídani v 9:20. Dlouho jsme se rozmýšleli, jakou zvolit trasu. Rozhodli jsme se, že vyrazíme po dálnici na Bělehrad a během cesty se rozhodneme, zde sjedeme z dálnice, v Novém Sadu nebo až za Bělehradem. Dálnice nás dost překvapila. Kvalita nebyla nejlepší ale pořád lepší než naše D1. Milé bylo, že provoz se rovnal nule. Proto jsme se nakonec rozhodli jet po dálnici až k Bělehradu. Tam provoz stoupl na stupeň 1. Měli jsme strach ze silnic nižší třídy, ale rozhodli jsme se to risknout a zvolili jsme trasu, která vedla asi 50km po silnici první třídy a v závěru přes hory silnicí nižší třídy. Ukázalo se, že silnice  první třídy do Valjeva byla za trest. Jedno roztáhlé městečko za druhým a mezi nimi omezení rychlosti na 60, důvod pro omezení rychlosti jsme nevypátrali. Vrcholem všeho bylo asi 15 km, kdy silnice byla místy vyfrézovaná a vzniklé jámy byly zasypány kamením. 

Ve chvíli, kdy jsme sjeli z této “lepší” silnice na silnici druhé třídy se naše cesta změnila na pohodovou. Kvalita silnice předčila naše očekávání a i mnoho našich silnic. To, že jsme se kroutili v zatáčkách po kopcích nahoru a dolu, bylo příjemným zpestřením a vlastně důvodem, proč jsme tady. Užívali jsme si nádhernou krajinu a cesta nás bavila. A pak náhle začalo dobrodružství. Napřed nám v jedné z “vraceček” vypadl z auta deštník. Naštěstí spadl do škarpy a tak ho žádné z aut, co jely za námi, nepřejelo. Můj obrovský a hlavně skoro nový golfový deštník neutrpěl žádnou újmu. No a pak začala bouřka. Tak “2 minuty po dvanácté” se nám naštěstí podařilo zatáhnout střechu. Nicméně po silnici se začaly valit proudy vody a mnohé s sebou nesly hlínu i kamení z okolních svahů. Hned první louže se ukázala býti spíše rybníčkem a kolem auta se při jejím průjezdu vzedmuly sloupce vody, převalily se přes přední sklo a střechu, že jsem měla dojem, že projíždíme vodopádem. Nutno dodat, že příval vody nám poškodil přední spoiler. Bouřka nakonec pominula a zbytek cesty nás opět provázelo letní počasí. 

Odpoledne jsme dorazili do Mokré Gory. Bydlíme přímo na bývalém nádraží, odkud vyjíždí vlak na trať Šarganské osmičky. Šarganská osmica je úzkokolejná trať, která fungovala v letech 1925-1974. V roce 1999 byla  započata obnova části trati, která zdolává převýšení 300m a na níž je 22 tunelů a 5 mostů. Od roku 2003 tak Šarganská osmica slouží turistům a zítra se po ní doufejme projedeme i my. 

Dnes si konečně užijeme den bez auta. Máme sice naší černou alfičku rádi, ale sedět v ní celý den dost unaví. Snídali jsme v nádražní restauraci, což bylo perfektní. Ovšem srbská snídaně nám dala zabrat. Tolik nezdravého jídla už jsem dlouho neviděla. Srbové mají zřejmě dojem, že pokud jídlo neplave v omastku, není to dobré jídlo. Nemít hlad, tak se toho zřejmě ani nedotknu. Musím si na internetu najít, co je kajmak, to jediné jsme měli mít s Mírou shodně na talíři (každý jsme si totiž objednali jinou snídani), při ohledání jsme ale žádnou shodu nenašli (později jsem zjistila, že kajmak je mléčný výrobek, něco mezi máslem a sýrem, takže já měla tu máslovou podobu a Míra sýr). 

V 10:30 jsme vyrazili historickým vláčkem na trať dlouhou 15,4 km. Vlak jede nádhernou krajinou, jeho cesta se tak kroutí, že po pár zatáčkách už nevíte, kam a kterým směrem to vlastně jedete. Navíc jeden tunel střídá druhý a v jednom místě trať kříží sama sebe. Na konečné v Šargan-Vitasi je krátká přestávka pro přepřahnutí lokomotivy. Cesta zpět je pak zastávková, několik pětiminutových zastávek na focení  a delší zastávka na občerstvení v restauraci na stanici Jetare. Neměli jsme lístky na sezení, protože vlak je vyprodán dlouho dopředu (většinu pasažérů tvoří děti na školním výletě), stáli jsme tedy na plošinách mezi vagóny (do starých vagónů se nastupuje z plošinky vpředu a vzadu a právě na téhle plošině jsme cestu absolvovali). Bylo to rozhodně to nejlepší místo a pro pozorování okolní krajiny nejsou ve vlaku lepší místa. Celá atrakce trvá dvě a půl hodiny a každému ji mohu jen doporučit. 

Odpoledne jsme se vydali do vesničky Drvengrad/Küstendorf. Z nádraží, kde jsem ubytovaní, je to asi kilometr na kopec nad tratí. Vesnice byla postavena jako kulisa k filmu Emira Kusturici “Život je zázrak”. Režisér je nyní majitelem vesnice, která slouží nejen jako atrakce pro turisty ale také jako místo pro setkávání a vzdělávání umělců a pro pořádání různých festivalů. Po prohlídce vesničky jsme se ještě prošli až do centra obce Mokrá Gora; v parném dni, kdy tu skoro nepotkáte žádné lidi vás napadá jen výraz “ospalá díra”. Myslím, že to nejvíce vystihuje ráz celého místa. Ještě není sezóna, a tak i když vlak 3x denně zaplní turisti a hlavně školní mládež, po každé jízdě se jakoby rozplynou a i nádražní restaurace je téměř prázdná. Supermastnou večeři z regionální kuchyně si kromě nás dávají ještě dva další páry. I když nutno dodat, že Mírovi tu celkem chutná, včera měl čevabčiči a dnes to samé v jednom kuse, tedy pljeskavici. U mě zatím vede šopský salát. Později večer jsme v restauraci jediní hosté.