Město Ochrid

Ráno jsme se rozloučili s naší dočasnou “chatičkou” a vyrazili jsme směrem k Ohridskému jezeru. Začátek cesty je po dálnici, kde jako doposud na všech dálnicích, byl jen minimální provoz. Kvalita dálnice je bohužel horší než kvalita naší D1. Tentokrát byla ještě cesta zpestřená výběrem mýta každých cirka 10 kilometrů. Na mapě je celá trasa značená jako A1, což by mělo znamenat dálnici, ta ale spojí Skopje s Ochridem v celé délce až za několik let. Po 60km na dálnici tak vede zbytek cesty přes hory nebo staveništěm a rychlost je většinou omezená na 60 nebo méně. Po více než dvou hodinách jsme tedy dorazili do města Ochrid (Ohrid) na břehu stejnojmenného jezera.

Rozhodli jsme se, že si ve městě uděláme zastávku a prohlédneme si místní pamětihodnosti. Město a jeho okolí má jisté propojení s Českem, respektive Moravou, úplně přesně s Velkou Moravou. První, na co jsme v Ochridu narazili, bylo obrovské sousoší Cyrila a Metoděje. Do Ochridu totiž dorazili jejich žáci poté, co je Svatopluk vyhnal z Moravy. Nejvýznamnější z těch žáků, svatý Kliment a svatý Naum, tu založili kláštery a dodnes jsou tak místními celebritami a stejně jako u nás jsou tu váženi i Cyril a Metoděj (mimochodem jsou tu dost alergičtí na výslovnost Cyril, tady je to Kyril). Na a na rozdíl od nás tady jim i to písmo zůstalo. 

Ochrid je starobylé město a má charakter přímořského letoviska. Klikaté uličky, malé domky, spousta obchůdků a restaurací. Ulice dlážděné mramorem. Přístaviště je maličké a kotví tu hlavně lodě, které se specializují na turistické plavby po jezeře. Nad městem se kdysi vypínala mohutná pevnost, vybudovaná v 10.století bulharským carem Samuelem I. Ostatně zbytky hradeb pevnosti tvoří dominantu města i dnes. Vystoupali jsme až na pevnost a prohlédli si přístupnou část z více než 3km hradeb. Pod pevností je rozložitý kostel Sv.Klimenta a Pantelejmona. Ten jsme si ale prohlédli jen shora a sestoupili jsme na druhou stranu, kde je turisty opominuté antické divadlo. Dřevěné přístupové schodiště se už rozpadá a na novodobé obrovité scéně hrají malí kluci fotbal. Jestli se tady pořádá festival Ochridské léto každoročně, tak to tu chátra docela rychle. Vrátili jsme se krkolomnými uličkami do přístavu, dali si povinnou zmrzlinu a pokračovali v cestě do našeho hotelu. 

Hotel Vila Bisera, kde jsme ubytovaní na další 3 noci, se nachází na východním břehu jezera, ve vesnici Lagadin, necelých 10 km jižně od Ochridu. Hotel není hned u jezera, ale kousek výše na kopci, takže máme z balkonu nádherný výhled. 

Ne recepci hotelu byl skvělý recepční. Ochotně nám poradil, co všechno tu stojí za vidění, kde se dobře najíme a vůbec byl velmi vstřícný. Věděli jsme, že chceme na projížďku po jezeře a že chceme na túru do národního parku Galičica (ten se rozkládá na kopcích nad jezerem). Nakonec jsme si objednali loď na celý den jen pro nás a hory domluvíme až zítra.

Večer jsme sešli k jezeru udělat pár žánrových snímků se zapadajícím sluncem a dali jsme si výbornou večeři v restauraci, kterou nám doporučili v hotelu (moc dalších na výběr jsme stejně neměli, protože ještě není sezóna, mají tu skoro všude zatím zavřeno). Zjistila jsem, že zřejmě nejtypičtější makedonské koření je vegeta, byla ve všem. Míra si vyjímečně nedal mleté maso, ale místní závitek, který vypadal a chutnal skvěle a já měla kuřecí rizoto na místní způsob.

Klášter Sv. Naum

Na dnešek máme domluvenou privátní projížďku po jezeře motorovou lodí, které tu říkají katamarán. Katamarán to konstrukčně asi byl, ale já si pod tímto pojmem představuji něco jiného. Ať už tomu budeme říkat jakkoliv, měli jsme k dispozici komfortní motorovou loď, obvykle určenou až pro 12 lidí, jen pro sebe. “Kapitán” Nikola byl sympatický a od našeho milého recepčního už věděl, co chceme vidět. Vyrazili jsme podél východního pobřeží na jih směrem ke klášteru Sv. Nauma. Pluli jsme blízko břehu, mohli jsme si tak dobře prohlédnou různé malé zálivy, skalnaté břehy a oblázkové pláže. Nad břehem se tyčí lesnaté kopce národního parku Galičica. Příroda je tu opravdu nádherná. Na naši první zastávku jsme dorazili po si půlhodinové plavbě. Je to Muzeum prehistorické vesnice na kůlech na vodě “Bay of bones”. Jedná se o poměrně nové muzeum, jde o autentickou rekonstrukci osídlení z doby 1200-700 před n.l.. Původní osídlení se zde rozkládalo na 8.500 m2. Na kopci Gradiste nad vesnicí se navíc nachází zbytky římského opevnění. Jedná se tedy o bohaté archeologické naleziště a muzeum je prakticky propojené s největším potápěčským centrem na jezeře. Ostatně potápěče (zřejmě při výcviku) jsme tu mohli vidět i při naší návštěvě. Vesnici na vodě jsem ještě neviděla, rekonstruované osídlení je poměrně rozsáhlé a opět jsme tu byli skoro sami, takže perfektní zážitek. 

Pokračovali jsme dál podél pobřeží. Mohli jsme vidět i zdejší jedinou písečnou pláž, zatím ne ní nebylo ani živáčka. Krátce po polední jsme připluli ke klášteru Sveti Naum. Je to poměrně rozsáhlý komplex, kde vedle kostela najdete hlavně několik restaurací, hotel a zahrady. Tou hlavní atrakcí je tu ale plavba lodičkami po řece, která zde napájí Ohridské jezero. Jde o řeku Černý Drin. Voda z nedalekého Prešpánského jezera, které je položené asi o 200 výškových metrů výše než Ohridské jezero teče pod zemí krasovým podložím, které funguje jako přírodní filtr a vyvěrá na povrch nedaleko kláštera Sv.Naum. Řeka je neuvěřitelně čistá, a celá oblast je pod ochranou UNESCO. Voda je tu prý nejčistší v Evropě a dá se přímo pít. Loďky, které zde vozí turisty jsou pouze na “ruční pohon”. Zaplatili jsme si “privátní” projížďku, tedy jen já, Míra a veslař. Bylo to nádherné, takhle průzračnost vodu jsem ještě neviděla. Pod vodou rostou navíc endemické rostliny a vyvěrající prameny Drinu, tvoří na dně malé “sopky”. Okolní fauna a flora je ponechána bez zásahu člověka. Spadané stromy a rákos tak tvoří tajuplná zákoutí. Je to jako v pohádce. 

Po romantické projížďce jsme se stavili na občerstvení (tradičně já zmrzlina a Míra pivo) v jednom ze stánků. Je tu řada restaurací, ale zatím jsme ani neměli hlad a navíc byly plné turistů, protože byl čas oběda. Mohli jsme tím pádem vidět i dvě plovoucí restaurace, obrovské zastřešené vory plující po laguně, jež tu Černý Drin tvoří. Nejvíce turistů sem překvapivě jezdí z Holandska. Většina turistických kanceláří nabízí i Holandsky hovořící průvodce a prospektu v holandštině. Hned po Holanďanech následují Poláci a nechybí ani turisté z Britíánie nebo Turecka. Jako Češi jsme tu spíše výjimkou, ačkoliv valná většina Makedonců, které jsme potkali pravidelně jezdí do ČR nebo tam dokonce mají trvali žijící příbuzné. 

Po prohlídce kláštera a “pramenů” jsme vypluli na zpáteční cestu. Ještě nás čekala zastávka v pobřežní vesničce Trpejca, která prý je velice oblíbená turisty a říkají jí makedonské Saint Tropez. Spojitost jsem nepochopila. Tady jsme se stavili v přístavní restauraci na brzkou večeři nebo hodně pozdní oběd. Konečně jsem měla makedonské národní jídlo, Tavče Gravče, což jsou zapečené fazole. Jídlo je to dobré, chutná spíše do sladka a je toho tolik, že se to nedá sníst. Míra měl opět pljeskavici, tentokrát se sýrem kaškaval, tzv. Šarska pljeskavica. Dala jsem si pro ochutnání i Makedonskou kávu, což byl normální český turek.  Pak už nás čekala jen cesta do hotelu. Tentokrát jsme pluli rychleji a více uprostřed jezera, což byla příjemná změna a připadala jsme si opravdu jako na moři. 

V hotelu nás čekalo dohodnout si vycházku do hor na další den. Původně jsme do hor chtěli varazit sami. Nikdo nám ale nebyl schopen vysvětlit odkud a kam se máme vydat a hlavně se nám nikam nechtělo jet autem. Rozhodli jsme se, že si vezmeme průvodce. 

Zapomněla jsem se zmínit o tom, že náš hotel má dva bazény, u jednoho snídáme a ve druhém, větším bazénu se každý den koupu a stejně tak jsem to udělala i po naší dnešní perfektní plavbě po jezeře. V pokoji, ano skoro uprostřed pokoje, máme ještě vířivku, ještě jsme ji nepoužili.