Dnešní den byl, co se programu týče, velmi poklidný. Většinou se snažíme vyrazit za zážitky co nejdříve. Dnes jsme si udělali líné nedělní ráno. Protáhli jsme vstávání, snídaní a trochu jsme se poflakovali, jako bychom skutečně byli někde na chatičce. Nedá mi to, abych si nevzpomněla na dětství a víkendy trávené na chatě v Mníšku pod Brdy. Jen tehdy mi to přišlo spíš za trest. Směrem k přehradnímu jezeru jsme vyrazili až před jedenáctou. Bylo neskutečné vedro, slunce pálilo a jako by vás štípali maličké jehličky. K jezeru to naštěstí není daleko. V “přístavišti” jsme si domluvili hodinový výlet s návštěvou jeskyně. 

Na loďce nás bylo 6 turistů, což bylo příjemné. Po asi 20 minutách plavby po jezeře jsme dorazili k jeskyni Vrelo. Je to jedna ze 3 jeskyní, které se v kaňonu nacházejí. Jediná je ale zpřístupněná. Její větší část, nazývaná Podvrelo se nachází pod vodou. Podvodní část jeskyně už 6 let zkoumají potápěči. Musí plout 500 metrů horizontálně a pak asi 230 metrů vertikálně. Ještě stále však nenalezli dno jeskyně a je možné, že se tak Podvrelo zařadí mezi nejhlubší jeskyně na světě. Ta část, kterou jsme mohli navštívit je poměrně malá. Ovšem pro turisty atraktivně nasvícená. Sídlí tu hejna netopýrů. Po krátké prohlídce jeskyně jsme se vydali na zpáteční cestu. 

Jestliže včera byl kaňon plný výletníků, dnes to bylo ještě horší. Pro obyvatele Skoje je Dolná Matka něco jako pro Pražáky Slapy nebo Sázava, jen ještě blíže k městu. A jak u nás ožívají chatové osady hlavně v sobotu, tady je evidentně neděle tím dnem D.

Slunce žhnulo a nás začala pohánět žízeň. Zavítali jsme tedy na občerstvení do stejné restaurace jako včera. Protože bylo teprve něco málo po jedné, rozhodli jsme se udělat ještě výlet do sousední vesnice Glumovo. Tam jsme šli pěšinou podél řeky po jejím proudu. Nebyla to právě cesta, po které by chodily davy, spíše naopak. Uzoučká stezka byla lemovaná kopřivami a jen stěží se mi dařilo se jim vyhýbat. Bylo vedro k zalknutí, a to nás cesta zpátky čekala po silnici bez kouska stínu. Napřed jsme ale prošli typickou místní vesnicí. Okamžitě jsem si vzpomněla na Východní Slovensko mého mládí. Tady byl skutečně Balkán, tak jak si ho představujeme. Dojem byl umocněn tím neskutečně horkým dnem, bylo jasné, že předpovídaná bouřka musí přijít. Do ní jsme ale v tuto chvíli měli ještě daleko. Na zpáteční cestu jsme se vydali v místě, kde jsme předevčírem měli sraz s našim domácím. V místním minimarketu jsme si koupili obrovskou zmrzlinu. (něco jako náš Pierot, ale obřích rozměrů). Moje první zmrzlina na dovolené, tomu se ani nechce věřit. A pak už jsme jenom odevzdaně šlapali směrem k našemu přechodnému domovu. Celou cestu jsem se těšila, až ty necelé dva kilometry budu mít za sebou. Obvykle se moc nepotím, ale tentokrát jsem se mohla v potu koupat. Byla jsem šťastná, když jsme dorazili do domečku. 

Asi hodinu poté přišla očekávaná bouřka. Prudký déšť a dokonce kroupy. Ukázalo se, že do chaty dost zatéká netěsnými okny. Domácí nám tu nechali hodně ručníků, tak jsme jimi obložili verandu. Když bouřka skončila, rozhodli jsme se vyrazit na večeři. Ušli jsme však asi jen 200 metrů a protože začalo opět pršet, nad horami stále létaly blesky a hřmělo, vrátili jsme se zase zpět a večeři jsme si udělali z našich hojných zásob.